Májová a lidová – nade vše – ...Kristova!

Vstupujeme do měsíce května, který často nazýváme májem, a v kterém se zúčastňujeme májové pobožnosti. Chtěl bych čtenáři přiblížit tu krásnou, ale také poněkud diskusní, tradici.

Mariánské měsíce

Ve východní tradici se mariánský měsíc objevuje o něco dříve než na Západě. Liturgie byzantská se soustřeďuje na slavností Zesnutí Bohorodičky (15. srpna) a od 13. století je to opravdový mariánský měsíc. V koptské liturgií se používá zcela jiný kalendář a mariánský měsíc se kryje s měsícem kiahk (prosinec-leden) a je uspořádán okolo Vánoc. Na Západě se svědectví o měsíci květnu věnovaném Panně Marii objevila ke konci 16. století. V 18. století je již mariánský měsíc v moderním pojetí dobře doloženy; jedná se o období, ve kterým pastýři zaměřují svou apoštolskou činnost ( s výjimkou svátosti pokání a eucharistie) více k pobožnostem než k liturgii a věřící v jejích tíhnutí k pobožnostem raději následují.

V latinské tradici na Západě se praxe zasvěcení nějakého měsíce Panně Marii rozvinula podobně jak to bývá v liturgickém kultu, jehož středem je Ježíš Kristus. Protože v minulosti stávalo se, že křesťanský kult jen zřídka odkazoval na liturgií, docházelo k nenormální situaci vymezování čím dál menšího prostoru pro našeho Spasitele, Ježíše Krista, a praxe měsíců zasvěcených Panně Marii někdy „žila svým životem“, což přinášelo se sebou celou řádu problémů liturgicko-pastorační povahy.

Májová pobožnost definice

V největší krátkosti, je to pobožnost, která se koná v měsíci květnu (v některých zemích na jižní polokouli v listopadu) v církvi římskokatolické, ke ctí Matky Boží; skládá se z úvahy, modliteb, loretánských litanií a končí udělením svátostného požehnání.

Takovou definici předkládají nejčastěji různé dokumenty církvi, učebnice teologie a články „menší i větší ráže“. Bohužel, taková definice přináší velmi málo informaci, nepomáhá nám uchopit v čím je přínos takové pobožnosti pro náš duchovní život nebo pro naší farnost, blízké a takzvané nevěřící a k tomu ještě ponechává mnoho nejasností – například zda má se sloužit před vystavenou Nejsvětější Svátostí a komu v podstatě vzdáváme úctu...?

Původ májové pobožnosti

Zdá se, že vznik májové pobožnosti měli bychom nejspíš spojovat se slavením zmíněného tzv. mariánského měsíce. Pohanské kulty (zejména kult plodnosti) v měsíci květnu oslavovaly probouzení se přírody k životu po relativně „mrtvé zimě“. Církev od středověku reagovala na to šířením kultu „pašijového“, tedy spásného vítězství Ježíše Krista nad hříchem a všemi jeho důsledky skrze umučení, smrt a následné zmrtvýchvstání. Vedle toho kultu paralelně se stále rozvíjela lidová a v rámci ní zvláště mariánská zbožnost.

Liturgie ve středověku postupně se stála pro lid málo srozumitelná, vzdálená a skutečnost, že jen zřídka kdy se přistupovalo k svatému přijímání přispěla k velké popularitě nejrůznějších alternativních forem uctívání Nejsvětější svátosti, odklonění od liturgické recitaci žalmů a nahrazovaní růžencem, množení lidových pobožností k Panně Marii a jiným svatým v podobě poutí, uctívání relikvií, litanií a modliteb za zesnulé. Na okraj liturgického roku se vysunují nově vznikající zárodky „posvátných dob“ s lidovým pozadím: tridua, sedmidenní a osmidenní (oktávy) pobožnosti, novény, měsíce zasvěcené zvláštním úkolům lidové zbožnosti. Také ve středověku zaznamenáváme mohutný nárůst žehnacích obřadů, ve kterých se spolu s prvky pravé křesťanské víry ukazují i prvky jiné, jež jsou odrazem naturalistického vnímání a předkřesťanských lidových pověr a praktik. To všechno stalo u zrodu praktiky májové pobožnosti.

Zrod májové pobožnosti

Můžeme být překvapení faktem, že vlastní májová pobožnost, taková, jakou ji známe dnes, vznikla teprve v 18. století – dá se říct – jako ovoce italského baroka. Je to tedy relativně mladá pobožnost. Největší zásluhu na zrodu májové pobožností mělo asketické dílo italského jezuity Alfonso Muzzatelli (narozený 22.8.1749, v Ferraře; zemřel 25.5.1813, v Paříži) „Il mese di Maria ossia il mese di Maggio consagrato a Maria santissima“ ( Ferrara 1786 ) , které bylo úvodem do rodinné pobožnosti. Ale v církvi se ji už o něco dříve slavilo jako oficiální Službu Boží. Narazil jsem v internetu na jediný odkaz, který není bohužel ověřený, ale tvrdí, že dříve P. Ansolani, také italský jezuita, zavedl tu pobožnost v královské kapli v Neapoli v roce 1713. Podle Ansolaniho se údajně sloužila v květnu, denně, za doprovodu písní ku ctí Panny Marii a končila žehnáním Nejsvětější svátosti. Životopis P. Muzzarelli vypráví o jeho životní pouti po zrušení jezuitského řadu v 1773 r. z Bologny do Ferrary, pak do kolegia v Parmě a do Říma odkud po vyhnání papeže Pia VII byl odvedený do Paříže do konventu Dames de Saint-Michel. Podobně putuje pobožnost: z Itálie do Francie a odtud ji francouzské řeholnice převedly do Německa, kde se první „klasická“ májová pobožnost konala v 1841 v Mnichově. Odtud do Čech už měla jen pár kroků...

Rozvoj májové pobožnosti

Nemalým impulzem pro rozvoj májových pobožností se stalo v 1854 r. vyhlášení papežem Piem IX dogmatu o neposkvrněným početí Marii. V dobách obecného ohrožení a nejistoty – podobně jak celá mariánská úcta – procházela májová pobožnost významnými momenty. V tom duchu vyjadřuje se o ni papež Pavel VI v encyklice Mense maio z 29. května 1965 roku, jako o „drahým zvyku naších předků“, jakým je volba „toho měsíce května, aby pozvat křesťanský lid k oficiální modlitbě tak často, jak vyžadují toho potřeby církve anebo jakékoliv ohrožující svět nebezpečí“. Také na tuto pobožnost se vztahuje učení II. vatikánského koncilu, ve kterým se zdůrazňuje obecný požadavek, že „se zřetelem k liturgickým dobám a v souladu s posvátnou liturgií. Z ní mají nějakým způsobem vycházet a k ní přivádět lid, neboť ona je svou povahou daleko převyšuje“ (SC 15). Konkrétně jedná se o to, aby také v májové pobožnosti dostalo první místo tajemství Ježíše Krista, s kterým Panna Maria „je nerozlučně spjatá“ (por. SC 103): „V ní církev obdivuje a chválí nejvznešenější plod vykoupení. V ní jako v čistém obraze s radostí nazírá to, čím sama touží a doufá zcela být.“ (tamtéž č. 103) Je to vlastně kánon dnešní mariánské úcty.

Chápaní májové pobožností dnes

Když rozvineme koncilní myšlenku a aplikujeme ji na májovou pobožnost, zdá se, že bude velice účelné, když spojíme požadavky liturgie a očekávání věřících, která odrážejí jejích aktuální duchovní úroveň, bohatství, možností a podmínky jejích zrání ve víře. Obsah mariánského měsíce se krásně nechá harmonizovat s probíhajícím obdobím liturgického roku. Květen se překrývá z velké části s padesáti dny velikonoční doby a proto májové pobožností by měly osvětlovat účast blahoslavené Panny na velikonočním tajemství ( U Ježíšova kříže stála jeho matka, příbuzná jeho matky Marie Kleofášova a Marie Magdalská. Když Ježíš uviděl svou matku a jak při ní stojí ten učedník, kterého měl rád, řekl matce: „Ženo, to je tvůj syn.“ J 19, 25-27) a letniční událostí („Ti všichni jednomyslně setrvávali v modlitbách spolu se ženami, s Ježíšovou matkou Marii a s jeho příbuznými.“ Sk 1, 14. Letnice otevírají cestu církve: cestu po niž ona – mající nyní účast na novostí vzkříšeného – putuje pod vedením Ducha. Oněch „padesát dní“ je vlastním časem pro slavení mystagogii svátostí uvedení do křesťanského života. Týká se to i těch, kdo přijali v poslední době svátost biřmování. Pro ně bude májové rozjímaní spolu s Pannou Marii velmi přínosné, protože pomůže jim srovnávat obnovu přírody, vlastní duchovní obnovu ve společenství věřících a proměnu a svědectví prvních křesťanů, které sledují liturgická čtení ve světle Kristova vzkříšení.

Májové pobožností a výstav Nejsvětější svátosti

Často v kontextu májové pobožnosti si můžeme klást otázku, zda se hodí spojovat jí s setrváváním před Nejsvětější Svátosti? Kdysi dávno se ji zakrývalo na čas čtení takzvané duchové čítanky právě při májové pobožnosti... Na poutním místě v Králíkách ještě mají takový předmět, bohatě vyšívaný, který k tomu sloužil. Pro zaostření té situace můžeme to parafrázovat takto: „Pane Ježíši, teď chvilku počkej, protože my si musíme něco přečíst“. Je to tak, nebo není? Opravdu pro mnohé je ještě vážná jiná otázka, a tedy: jakou pobožnost by měli sloužit před Nejsvětější Svátosti? Pokud jde o mlčení, jaksi těžko se ono slučuje s lidovou zbožností a obecně téměř přesahuje síly a schopností mladší generace, protože si s tichem neumí poradit. Pokud věc se prezentuje jako setkání přítele s přítelem, lépe nacházíme odpověď na jednu z otázek; na ten aspekt: „co smím, a co nesmím...“. Mojžíš při putování k přislíbené zemi postavil mimo obec stan, který pojmenoval „stan setkání“. Aby mluvil s Hospodinem, musel opustit svůj stan v kterým bydlel a šel k stanu-svatyní. Tam mluvil s Hospodinem tváří v tvář, jak mluví přítel s přítelem (srov. Ex 33, 11).

Také uctívání Nejsvětější Svátosti patří k lidové zbožnosti, jak jsme to už naznačili. Existuje ale obava, že během pobožnosti ku ctí Panny Marii pozornost věřících bude natolik soustředěna na Matce Boží, že Kristem v Eucharistii se už zabývat ani nemůže, že se budou věrni modlit jakoby vedle Něj... Ale když se bude zdůrazňovat úzké spojení Marie s Ježíšem, mariánské pobožnosti jako růženec a májová pobožnost stanou se celkem logické. Důležitý je určitý kontext, který nasměruje pozornost věřícího na Krista Vykupitelé světa a učiní z něj centrum modlitby a důsledně také centrum svého života. Pokud modlitba růžence bude jenom odříkáváním „zdrávasů“, bez rozjímání Evangelii, slova Božího a obsažené v nich pravdy o Jeho životě a dílu vykoupení, bude pro člověka velmi obtížné setrvávat zároveň před Nejsvětější svátosti. Tyto dvě skutečností budou se v ním jakoby „hádat“ o prvenství a pozornost. S velkou radosti vnímáme, jak rozrůstá se tvořivost v duchovní oblasti, jak rozmnožují se rozjímání, meditace, které můžou stanovit návrh pro různé eucharistické pobožností. To bohatství svědčí mnohdy o krásném příjetí Božího slova a osobní zkušeností přítomnosti Krista, ale prvenství patři vždycky biblickým textům, které neměnné jsou zdrojem pravé křesťanské spirituality. Proto na začátku májové pobožnosti měli bychom se obracet k Ježíši Kristu se slovy slávy, postavit se v jeho přítomnosti a potom pokračovat v meditaci ve společenství církvi a Bohorodičky, tak jak tomu bylo na začátku o letnicích. Nezapomeňme ale, že to všechno měla by předcházet poctívá biblická meditace pravd obsažených v aklamacích litanií, slovech písní a modlitbách. Během pobožnosti té dříve osvojené obsahy pomohou nám vnímat Krista Pána a Krále, Apoštoly spojené v církev a také vztažené dlaně Matky boží.

o. Piotr Józef Nowicki, CssR – kaplan

Sdílet

Komentáře

PLHOJ Díky za podnětné postřehy.<br />
Vzpomínka na májové z dob mého dětství a mládí:<br />
vroucí zpěv písně : „My jdeme v krásném máji …“ a záplava květin na oltáři P. Marie Fatimské;<br />
nádherně zpívané litanie a otlačená kolena; mohutný oblak kadila při svátostném požehnání a propálený koberec před hlavním oltářem, mariánské básně a vyparáděné družičky a pak i naše ministrantské hádky o to, kdo bude holkám držet mikrofon ( zvláště když mezi nimi ta jeho zbožňovaná a vyvolená ). „Dávno tomu, dávno …. „

PLHOJ Oprava : OBLAK KADIDLA<br />
( ty nešťastné překlepy)

Radka2 Díky, poučila jsem se a zase vím něco víc :-)

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz