Andrzej Żądło: Farnost ve třetím tisíciletí

út., 06.12.2005 - 21:58 - Jacek

Umění farní pastorace je schopnost utvářet je v konkrétním prostředí. Neměli bychom se omezovat na použití modelů z minulosti, i když někdy byly velmi úspěšné v minulosti. Je nutné být inovativní a obohacovat staré modely. Neexistují hotové vzorce, které je možné použít všude a ve stejné míře. Jsou ale nové zkušeností v oblastí pastoraci farností. Dají se oné šikovně využít v procesu správné adaptace. s.8

To neznamená, samozřejmě, že vznik farností v jisté chvíli v dějinách církve byl diktovaný čistou nutnosti technicko-strategicko-kulturní. Vznikla ona vlivem specifického procesu, který můžeme pojmenovat "biologickým", a který spočíval v zrození nových, menších organizmů církevních, podporujících proces decentralizace v církvi, aby účinně oslovit s evangeliem, katechezi, svátostmi a pastorační péči veškerá prostředí. s.29-30

Specifickým terénem setkání, jakousi "křižovatkou" církvi a světa, vždy byla a je farnost, která vznikla ze zájmu a péčí o účinnost evangelizačního působení Církvi ve světě, tak aspekt bezprostředností farnosti a její vztah k místu utváří její specifickou charakteristiku. s.35

Neexistuje abstraktní pastorace. Je založená vždy na nějakém konkrétním prostředí, to znamená, ve farní komunitě. Nicméně každá komunita má vlastní a jedinečnou charakteristiku života. Církev není jen duchovní komunitou. Kritický nahlíží na život, otevírá se na jeho bohatství a úspěchy, zaznamenávaje aktuální potřeby lidstva, čte znamení doby a stále se učí pastoraci, protože je těžké umění. Důležité je však, abychom se ve farnosti pořád učili pastoraci, abychom rozpoznávali a naslouchali hlasu světa, který mluví svým vlastním jazykem. s.39-40

Ačkoliv se tyto pokusy o uzavření věřících ve zdech kostelů setkaly s častým odporem a ne vždycky dosaženo jejích realizaci díky pastorační strategii, která odpovídala výzvám časů, to přece nejčastějším místem působení a vzniku veškerých pastoračních iniciativ byl kostel. S ním silně se ztotožnila pastorační mentalita nejen věřících, ale i samých pastýřů. Tato mentalita často stojí u základu vizí a chápaní, a také způsobů a oblasti provádění farní pastorace, která je stále ve velké míře kultická, a proto v zásadě provádí se pouze ve zdech kostela. s.44

V specifické geopolitické situaci našeho národa jsme zažili mnoho okamžiků přímého ohrožení základních křesťanských hodnot, které současně určovaly jeho totožnost. Proto sílila pastorační péče, aby bránila tuto totožnost, péče o předání věřícím celého národního a kulturního dědictví. (...) Působení tohoto charakteru bylo provedeno zejména s pomocí zvláštního nasazení některých jednotlivců, a celých katolických uskupení. Inspirovali je pastýři, kteří pociťovali zvláštní potřebu působit na úsecích jinak typický laických, ale v daném okamžiku jednoznačně volajících po  zájmu, nebo v případech zanedbaných a obzvlášť naléhavých. (...) Neméně je to patrné i dnes, protože pořád není málo různých zanedbání ve velkoměstech, v prostředí dělníků, mládeže, parlamentu. s.46-47

Dnes žijeme v zcela odlišných časech. Bezesporu pominuly té, ve kterých církev byla důvěryhodnou instituci ve veřejném životě, plnící kromě svého základního poslání evangelizace, mnoho zástupných funkcí, včetně sféry politiky. s.48

Farní rada je místem a formou vyzrálé spolupráce a dialogu mezi laiky a duchovními na polí farní pastoraci. Proto jen při její vzniku, existenci a řádném fungování lze předpokládat a očekávat transformaci farností "studených" a anonymních ve společenství, která se stanou protagonisty vlastního duchovního života, zkušenosti víry a lásky, služby a poslání. s.48

Teprve farní pastorace prováděná ve spolupráci s pastoračními radami, a tedy pastorace založená na dialogu, spoluzodpovědnosti a službě, přijímá cechy komunitní, protože účinně formuje komunitní povědomi, tolik potřebné pro budování komunity komunit. s.50

Pastorační zapojení by mělo mít vždy integrální charakter. Má se starat nejen o lidskou duší, ale napomáhat posvěcení celé lidské osoby: její duší a těla, její myslí a srdce; má směřovat k inkulturaci Evangelia, tedy k protkání Evangeliem celého kulturního kontextu, utvářeného v moderním světě člověkem, který žije vždy v určitých podmínkách sociálně-kulturních. s.51

Evangelizace není jen výkladem křesťanské doktríny, to není jen formování povědomi, ale je to zahrnutí celé lidské bytosti, je to hledání člověka, prosazování člověka se zaměřením na záchranu ve všech nesnázích života. s.52

Organický model církve nesmí být ani vnucovaný, ani shora nařízený. Měl by zrát postupně, podle přirozeného rytmu růstu evangelijního obilí (srov. Mk 4, 26-29) s cílem dosáhnout úroveň jednotné a harmonické spolupráce, která je o výkonu funkce sobě vlastním způsobem po vzoru liturgii sloužené v komunitě (srv. SC 28). s.58

Farnost již ze své povahy je komunitou věřících (srov. CIC 515, 1), tedy, že je živým organismem, který se skládá z mnoha malých buněk. Čím je větší jich počet, tím je více dynamická, tím více pulzuje v ní pravý život. Jako živý organismus, by se měla skládat z mnoha malých buněk, hledajících své vlastní místo uvnitř velké společnosti a vynakládajících úsilí rozpoznát úkolý, jaké Duch Svatý klade před její jednotlivé členy pro společné dobro všech. Život celé farní komunity a její pastorační činnost nemůžou být chaotické a neuspořádané. Farnost jako rodina a komunita otevřená všem, musí být harmonickou komunitou. s.64

První a základní povinností dobře fungující farnosti je správné promyšlení obecněfarní pastorace a jeho v rámci vyčlenění forem "obyčejných" a "mimořádných". Je to důležité pro vitalitu a dobré fungování farnosti, pojaté jako velká komunita malých komunit. Nestačí pouhé hození hesla: "zakládejme komunity". Ruku v ruce s tvořením komunit musí jít ponětí o jejich fungování. s.66

Z tohoto důvodu v posledních letech se mnoho farností nejen otevřelo na přítomnost komunit a náboženských hnutí, ale začalo transformovat v pravdivé komunity, dělit se na menší pastorační uskupení, tzv. "základní církevní komunity", decentralizujíc tím způsobem farní pastoraci. "Mají kořeny v městském i venkovském prostředí a stávají se kvasem křesťanského života, pečují o lidi opuštěné a usilují o změnu společnosti. V nich zakouší jednotlivý křesťan, co je společenství, cítí se sám jako aktivní prvek a je orientován ke spolupráci na společném díle všech" (Redemptoris missio, 51). Takové základní církevní komunity, dnes jsou oficiálně uznávané a považované v církvi za přirozenou, přizpůsobenou současné době, farní pastorační strategii, nejsou seskupeními o zvláštních charizmatech, jako je tomu v hnutích, ale jsou rozvětvenou farností vstupující do domovů, do ulic a na náměstí. Jen oné se dokážou zařadit do "obyčejné pastorace" ve farnosti, protože uchovávají si církevní povahu skrze samotný fakt bezprostřední jednoty s místním duchovním správcem, protože v jisté malé míře plní té úkoly, které se zásadně týkají celé farnosti. Základní církevní komunity nepředstavují alternativu farnosti a nejsou ve vztahu k ní paralelní, protože žijí v lůně farnosti. Tvoří živé buňky, proudí v nich evangelijní život, pronikají do malé oblasti, ve které existují a vstupují do reálných lidských problémů, navrhují konkrétní řešení a ohlašují Evangelium nejen obecně, velkým společenským masám, ale jednotlivým osobám, garantují jednotu celé farnosti a podporu z její strany. Takové komunity jsou znamením a vyjádřením církevní jednoty, jsou to centra evangelizace, která je realizována v jednotě s pastýři, a dokonce na jejich výslovné přání, protože oni takové komunity ustanovují, povolávají k životu, posílají do konkretních regionů farnosti čím plní, jejich prostřednictvím a v úzké spolupráci s nimi, svojí obyčejnou pastorační službu. s.67-69

Zatím jen málo farních obci můžeme nazvat komunitami. Za skoro čtyřicet pět let po druhém vatikánském koncilu spíše připomínají oné víc jednotky spravované svými faráři, instituce pro zajištění náboženského servisu katolické společností, než autentické komunity, které ukazují Církev Kristovou a jeho spásné dílo. Pokud farnost není komunitou, měla by, po vzoru Církve, stávat se komunii základních církevních komunit na její územi. s.69-70

Pokud chceme z naších farních společenství učinit komunitu komunit, je třeba, a to zejména ve velkých a městských farnostech, povolat k životu základní církevní komunity, které jsou skutečnými, malými buňkami farního života. Prostřednictvím těchto komunit je možné uskutečnit projekt "komunita komunit". Základní církevní komunity jsou jakýmsi druhem "Božích stanů" rozestavených v různých bodech farnosti, aby usnadnit evangelizaci prostředí. Nejsou nutně náboženskými hnutími, sdruženími, nebo skupinami dobrovolníků ani biblickými kroužky. Představují nový způsob prožívání zkušeností církve. Uvádějí Církev do pohybu, umožňují přežít rozdělení na menší, nesoucí život buňky, které přejímají zodpovědnost za malé úseky farního života a poskytují pravdivou zkušenost komunity v malém kruhu přátel. Nazývají se "komunity", protože jsou malými skupinami, které počítají od 15 do 20 lidí, různých když jde o věk, pohlaví, povolání a sociální zařazení. Členové těchto komunit scházejí se za účelem vzájemného poznání, vzájemného sdílení se o tom "kdo jsou," a tím "co mají", zakoušení blízkosti osob, tvoření alternativ pro anonymitu a masovost, uvedení do života dialogu mezi generacemi a společenskými vrstvami. Nazývají se "církevními", protože jsou komunitami víry, naději a lásky, konstituovanými na základě naslouchání Božímu Slovu, sloužené Eucharistii a plněné v jednotě s místním duchovním správcem církevní služby. Plní ve farnosti roli "základních" komunit, protože ujímají se zodpovědností za svěřeny jim duchovním správcem malý úsek farností, aby upozorňovaly a podněcovaly cit pro problémy přítomné v tom daném prostředí, zakouší skutečnou solidaritu s osobami nejvíce potřebnymí, skrze službu volontariatu, zapojení do řešení sociálních otázek, skrze aktivní podíl na životě veřejném a politickém ve svém okolí. Základní církevní komunity jsou důležitým referenčním bodem pro všechny, kdo v dané oblasti potřebují obrácení, zapojit se do služby člověku, vlastnímu prostředí, čtvrtí, obcí a také do služby sociální spravedlnosti a pravé svobodě. Jako malé skupiny stávají se novými podměty evangelizace, mají šanci osobního působení na ohromnou říši lidí, když jdou k ním s Evangeliem, kdy podporují je humanitně, kdy angažují se do sociálních věcí a vedou dialog s různými laickými institucemi za účelem získat pomoc pro nejpotřebnější. s.71-72

Má-li farní pastorace skutečně mít misijní charakter, stanovit živý odraz misijního poslání církve, nesmí se starat o pouhé zachování víry u těch, kteří již věří a žijí podle víry. Musí povzbuzovat k víře a vést k ní ty, kteří ji dosud nemají buď ji již ztratili (...). s.75

Konkrétní známkou a svědectvím, že pastorace je tvůrčí, jsou iniciativy, které se vyznačují jistou "pastorační fantazii" a spolupráci duchovních správců s laiky, seriozním vnímáním jejich návrhů, přemýšlení a nápadů. Taková konkrétní zkušenost spolupráce a tvoření originálních iniciativ má pozitivní vliv na posílení společenských vazeb ve farnostech, na přetváření jich v živé a plné dynamiky komunity. Navzdory doporučením druhého vatikánského koncilu, aby se ochotně naslouchalo hlasu laiků a přijímalo jejích zkušenosti (srov. DK 9), laici do značné míry stále ještě zůstávají mimo aktivní život farnosti, jsou v Církvi stále ještě příliš pasivní. s.84-85

Ježíš neunikal ze všedního života. Naopak, silně pronikal do obklopující ho reality, navazoval úzké kontakty s různými osobami, zdůrazňoval dobro existující ve světě, a podle potřeby pranýřoval zlo. V Jeho stopách církev se snaží pronikat do pozemské skutečností, aplikovat pedagogiku dobývání na denní světlo její pozitivních aspektů. s.87

Vždycky a v každé farnosti je potřebný vlastní projekt pastoraci, který by byl vypracován na základě teologické znalosti Církve, ale také odpovídající místním podmínkám a potřebám věřících. Pastorační projektování spočívá v nahlížení, vybíhání do budoucnosti, nacházení správného směru jednání, tedy na otevření se a hledání. Je to účinný způsob, jak zabránit pastorační improvizaci, které je ve farnostech ještě příliš mnoho. Chybí nám vlastní, vytvořené tady, na místě, modely působení. Mnoho pastoračních programů nemůže uspět, protože neexistuje nějaký pastorační projekt farností, o který by se mohly opřít. Účinnost libovolného programu závisí v první řadě na projektu. V tom projektu jsou podmínky a možností nezbytné k tomu, aby došlo k uskutečnění navrhované představy, na kterou jsme se zaměřili, v praxi. Než farní pastorace bude organická, komunitní, misijní a tvořivá, musí být nejprve navržená, a to znamená, že musí být otevřená a hledající. s.88-89

 

PROJEKT "NOVÉ IMAGE farnosti"

Byl vyvinuty Hnutím za lepší svět, v Itálii, a to na základě prvních zkušeností získaných v roce 1971. Je to projekt rozšířený v různých zemích světa. Nyní je známy také v Polsku. Jeho charakteristickým rysem je vypracovávání dobře navržených metodik, a péče o každý detail tvořených programů a organizačních otázek. Je zaměřený na obnovu obecné pastorační péče, na oživení celé farnosti a její transformaci do struktury malých komunit, takzvaných základních církevních komunit. Zmíněny projekt zahrnuje také pastorační péči o rodiny, mládež a další skupiny. Uvnitř programu, který vyrůstá z projektu "Nový obraz farnosti" mluví se také o "katechumenátu věřících", tedy o cestě vedoucí farní společenství k prohloubení víry. s.94


A. Żądło: Farnost ve třetím tisíciletí. Kielce 1999.


zdroj je k nalezení také na: http://teologia.alauda.pl/node/11

z drobnými úpravami přeložil: o. Piotr Józef Nowicki, CSsR

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz