Křesťanství a Západ: rozporuplná minulost, nejistá budoucnost - 4. čast

25. 10. 2008 20:09

Svědectví žida Krista

Musíme ale přiznat, že nyní ekumenický pokrok je pozvolný a monotonní. A to i přes velkou změnu postojů na úrovní širokých říší věrných i teologického dialogu, v rámci kterého byla dosažená větší jasnost když jde o překážky týkající se naších doktrinálních tradic. I když některé z nich se podařilo překonat, jednak objevily se nové. Zmíním jen kauzu ordinací žen, která proti očekáváním mnoha osob, stala se zásadním problémem v ekumenickém rozměru.

Ekumenický proces moc vekou váhu na to, by dovolit na jeho zpomalování. Jak jsem viděli, je on podstatný pro autenticitu církvi a západní kultury. Je on také důležitý ve vztahu křesťanství k jiným náboženstvím. Bez pochyby dialog s jinými náboženstvími se liší od ekumenického dialogu mezí křesťany, protože křesťane se stýkají na základě té samé víry v téhož Pána Ježíše Krista. Ale křesťanský postoj k osobám, které vyznávají jiná náboženství nemůže zůstat stejný jako by nebyl pod vlivem ducha ekumenismu, který vzrůstá v nitrokřesťanském dialogu ekumenickým. Takový dialog ekumenický není důkazem relativizmu naše víry, ale vědomi různých způsobů právoplatného její vyjadřování. Té vědomí, pohotovost, dokonce horlivost v učení se přenáší se na setkání s vyznavači jiných náboženství. Vystřídaní konfrontaci úctou není jen maličkosti. Naturálně, situace sporné a konflikty nadále budou vznikat, ale budou mít jiný charakter, pokud se objeví v klimatu vstřícného nazírání na druhého.

V rámci křesťanského ekumenického vědomi obzvlášť důležité jsou vztahy křesťanů s židy. V minulosti intolerance křesťanů vůči židům byla roznícená tím, že přesto že pařili do starého Zákona nepřijali naplnění příslibů Ježíši Kristu. Nové ekumenické vědomi dovoluje dnes křesťanům lépe ocenit přítomnost židů jako zástupců biblické tradici, s které se zrodila víra křesťanů. Jen vůči židům křesťané můžou mít jistotu, že modlí se k stejnému Bohu. Křesťané vyznávají jediného Boha Izraele v trinitární podobě, ale bezpochyby je to jeden Bůh Izraele. Vyznávají Ho v trinitární podobě v souladu s jeho posledním zjevením v Ježíši Kristu, židu, který tím, že dal svědectví kralování jediného Boha Izraele, stal se spasitelem světa.

Pro příští dialog křesťansko-židovský centrálním bode autentický židovský charakter misii Ježíše bez její provokativního charakteru pro současné (podobně bylo tomu v případě proroků). Jednak spor kolem Ježíše ztrácí na své síle, kdy obě strany se obrací směrem k Božímu království, bylo hlásáno Ježíšem, a rozpoznávají své dočasné místo v poutí k té budoucností. Sdělují víru jediného Boha Izraele, paměť o dějinách Boha z Jeho národem a uznání hodnoty každé osoby jako stvořené Bohem a předurčené k údělu v Jeho obraze. Zmíněná koncepce hodnoty osoby je základem chápání prav člověka, chápání společného židům a křesťanům, které nemůže zůstat bez náboženského základu. Kolikrát ta přesvědčení spolu s jich biblickým založením stávají centru pozorností kultury, je řeč o tradici judeokřesťanské, která formuje naše kulturní povědomi.

Pokud Bůh není...

Uvědomit si dočasný charakter křesťanské existencí a našeho poznání Boha v Jeho zjevení znamená hlubokou změnu našeho vědomi pravdy. Jde o změnu ve vztahu k dogmatickému vědomi charakteristickému pro první staletí, ale — a musím to podškrtnout — neznamená to, povolit sekularizací kultury. Vědomi provizorní povahy křesťanské existence a nauky umožňuje více autentický přístup k absolutní pravdě o Bohu zjevené v Evangeliu o Ježíši Kristu. Neznamená to, že se máme vzdát křesťanského nároku na pravdu, ale více uvědomělý a proto věrohodnější způsob potvrzování toho nároku. Vědomi dočasností není totožné s prodáním křesťanského přesvědčení nynější náladě falešné skromností, která se distancuje od nároků na pravdu ve jménu respektu vůči tomu, co chybně je nazýváno pluralizmem. Pluralizmus může znamenat mnoho věci. Může se vztahovat ke kulturní situací, které konkurující nároky na pravdu mají se setkat s úctou. Pluralizmus může také znamenat, a moc často znamená, názor, že nároky na pravdu už postrádají svůj smysl, protože už není jedná pravda. Shoduje se to s ideji radikální sekularizací, která připouští, že existují individuální náboženské opce, ale neschvaluje náboženskou pravdu.

V XVII století, kdy společensko-politický systém se začal emancipovat se svých náboženských kořenů, existovaly zavažne k tomu důvody. Vzájemná netolerance, vlastní konfesním sporům, zničila společenský pokoj. Další vývoj věcí tím, že vedl k úplně sekularizovanému povědomi ve veřejné kultuře západních společenství stvořil jednak iluzí, jako kdyby společnosti mohly fungovat delší dobu bez jakéhokoliv společného náboženského základu. Správně mluví se o tom jako o iluzi nebo jako sebeklamu, protože pokud není náboženství, neexistují nakonec žádné hranice pro individuální svobodu mimo postihující silu práva. Tak různí intelektuálové, jako Rousseau, Dostojevský a v naší době Max Horkheimer, s velikou pronikavostí postřehli, že pokud Bůh neexistuje, všechno je povoleno.

 [...]

překl. Piotr Józef Nowicki

Text se ukázal v „First Things” 48 (12/1994), s. 18–23. Mezinádpisy byly přeložené z polského překladu publikovaného v časopisu "W drodze".

 

  • WOLFHART PANNENBERG nar. 1928 v Szczecinie, studoval v Berlíně, Getinze, Bazilei a v Heidelbergu, emeritní profesor systematické teologie na univerzitách v Heidelbergu, Moguncii a Mníchově, zakladatel Institutu Ekumenické Teologie.

1. čast

2. čast

3. čast

5. čast

6. čast

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz