Křesťanství a Západ: rozporuplná minulost, nejistá budoucnost - 3. čast

23. 10. 2008 14:20

Následky papežského směřování k plnosti mocí

Na začátku bylo vzdálení se křesťanů vůči osudoví Židovského Národu po zničení Jerozolímy a druhého Chrámu Titem. Na rozdíl od argumentace apoštola Pavla prezentované v Listu Římanům, církev v pozdějších staletích nechápala sebe jako sdílející a účastnou, spolu s Židy v jedné historii vyvolení a spásy. Církev vnímala sebe za spíš jako konečnou podobu jednoho Božího Lidu s vyloučením Židů. Ten stejný exkluzivismus vyrůstající z nekritického pocitu finality nachází se v centru křesťanského dogmatismu a netoleranci. V těch věcech křesťané jakoby vynechali dočasný charakter náboženské existence která cítí brak konečného příchodu království.

Ten dogmatismus dovedl k nepotřebným rozdělením v křesťanské společnosti. Výjimečně zhoubné následky měl na Západě, kde spojil se s papežským úsilím spravovat veškerou moc zároveň nad institucemi církevními, jak i politickými. Kdo ví, zda ambice té nepřispěly víc než jakýkoliv jiný faktor k tragické historii křesťanského Západu.

Ve středověku nastala ztráta harmonii mezí moci církevní a světskou, a následně v době reformaci přetrhnutí eklesiálni jednoty dovedlo k náboženským válkám, které vynutily emancipaci pořádku společenského od náboženské mocí za účelem znovu ustanovit společný mír. I když jsem názoru, že úřad Petra může byt dobrodínný pro všechny církve, když jde o podržování míru ve společností všech křesťanů, a dokonce může být podmínkou té jednoty. Ne můžeme ale být slepí na dějiny papežství. Autokratické hodnocení úlohy papežství v minulosti by mohlo zavést k změnám, díky kterým římské papežství by mohlo naplnit svoje pravdivé povolání garantovaní pokoje a jednoty všech křesťanů. Jak dlouho to nenastane, tak historickou úlohou protestantismu by mělo být nadále připomínání protestantům a jiným o tom, co vyžaduje Evangelium ve vztahu k víře a životu Církvi.

Křesťané musí být jedno

Nyní přecházíme od nejasné minulostí k situaci ekumenické. Tvrdím, že obnova křesťanské jednoty je absolutně nutná nejen pro autenticitu církvi v poslušnosti vůli a modlitbě jich Pána, ale zároveň pro kulturní důvěryhodnost křesťanského náboženství. V minulosti nic tak neškodilo důvěryhodností křesťanské zvěsti než destruktivní, fanatické spory mezí křesťany. Možná neměli bychom očekávat, že dobrá zvěst o lásce změní zásadní podmínky života v tom světě ještě před posledním příchodem Božího království, nicméně Evangelium by mělo být natolik silné, by pomohlo křesťanům zachovat mír mezi sebou a ukázat světu jejích komunity jako vzory pojednání. Naturálně, ne vždy je možné se vyhnout kontroverzím a rozdělení, máme-li s respektem přistupovat k otázkám doktríny nebo pravdy. Kontroverze by jednak neměly dominovat v obrazu ukazovaném světu křesťany, a dnešní křesťane by neměli trvat v rozdělení jen protože jích předkové předchozích stoletích byli rozděleni spory.

Jednota křesťanů nevyžaduje zánik všech tradic vyznání mimo církev římskokatolickou. Obráceně, mnohost tradic v liturgii, duchovním stavu, církevního zřízeni a doktrinálních směrech — tak dlouho, jak dlouho nedostávají se mezí sebou do rozporu — patří do bohatství křesťanské víry a života. Různé církve budou trvat nadále, ale v podmínkách, které umožňuji plnější jednotu eklezialni. Všechny strany musí dokonat jistých adaptací, aby vytvořily minimální podmínky pro vzájemné uznání, které bude se vyjadřovat v jednotě stolu eucharistického. Jako následek takové obnovy následné změny se budou jistě odehrávat v správný čas.

Je třeba zopakovat, že jednota křesťanů je vstupní podmínkou jakékoliv renesanci úlohy křesťanství ve veřejné kultuře. Pokud historie rozdělení mezí křesťany byla hlavním faktorem v odcizení západní společnosti od její náboženských kořenů, tak vzniklou alienaci není možné překonat bez ekumenického pojednání mezí křesťanskými církvemi. Nemyslím si, že takové pojednání je dostačující podmínkou, aby nastalá renesance, o které myslím, ale jsem přesvědčený, že je to podmínka nutná.

 [...]

překl. Piotr Józef Nowicki

Text se ukázal v „First Things” 48 (12/1994), s. 18–23. Mezinádpisy byly přeložené z polského překladu publikovaného v časopisu "W drodze".

 

  • WOLFHART PANNENBERG nar. 1928 v Szczecinie, studoval v Berlíně, Getinze, Bazilei a v Heidelbergu, emeritní profesor systematické teologie na univerzitách v Heidelbergu, Moguncii a Mníchově, zakladatel Institutu Ekumenické Teologie.

1. čast

2. čast

4. čast

5. čast

6. čast

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz