Křesťanství a Západ: rozporuplná minulost, nejistá budoucnost - 2. čast

18. 10. 2008 8:03

Císařské úsilí končí fiaskem

Říká se, že s nastaním epochy konstantinské, církev mučedníků se přeformovala v státní organizaci, které cílem mělo být zajištění duchovní jednoty impérium. V souladu s rozšířeným názorem církev prodala tým způsobem svojí duší císařovi za úctu a dočasný vliv. Má to vypovídat o velkým poklesku církvi vůči její předchozí spirituální čistotě. Stoji za zmínku, že některé z nejpřísnějších hodnocení řešení Konstantina pochází od těch, kteří kladou důraz na politickou zodpovědnost církvi, zvláště zodpovědnost za zavedení změn ve prospěch spravedlností. V podstatě, ta konstantinská řešení byly cestou, na které církev chtěla realizovat politickou zodpovědnost, a to způsobem, který by nevedl k podřízení ji pozemským cílům.

Pamatujme, že počínaje Teodosiem, císařové se deklarovali jako křesťané, a někdy víc než přední biskupové a teologové přispívali navrácením pokoje a zajištěním podmínek pro vývoj křesťanské společností. Nad to, samotná ideje císařství vůbec nemusí být zlá. Vzpomeňme Reinholda Niebuhra, který přeceňoval hodnotu národní vlády, pří tom neuvědomoval si plně nebezpečí spojeného s nacionalismem. Když vynecháme počáteční pronásledování protestantů, impérium Habsburgů se jeví jako příklad císařského vládnutí, které byly ve velké míře pro národy žijící společně pod jedním vladařem.

Slabost císařství Konstantina spočívala ne v tom, že bylo to císařství, ale v zděděným systému daní, a zejména na braku toleranci. Po koncilu v Chalcedonu v 451 roku provincie obydlené monofyzity a nestoriány, kteří neakceptovali koncilní rozhodnutí, byly vyloučené zpod moci císařské. V VII století té vyloučené provincie se staly snadnou kořisti pro rapidně expandující islám. Předtím pak to právě císařové podnikali víc od biskupu, aby zmírnit konflikty předcházet alienaci tak mnohých křesťanů. Bohužel, jich úsilí bylo neúspěšné.

O dogmatismu náboženském

Nejvíce katastrofálním hříchem tradičního křesťanství, počínaje od prvních století až po začátek novověku, byl pravděpodobně intolerantní dogmatismus. Více než jiné faktory intolerance přispěla k zamotaní minulosti křesťanství, proto také věci nezbytnou je chápat, jaký je kořen toho jevu. Měli bychom se ptát, zda dogmatická intolerance, se všemi její hrozivými důsledky, patří do podstaty náboženského směřovaní za pravdou, aspoň ve formě, kterou přijímá v Křesťanství. Pokud odpověď bude kladná, tak vyloučení náboženství z prostoru veřejné kultury, které nastalo v ranním novověku, po náboženských válkách období postreformačního, bylo tenkrát a je nadále ospravedlněné. Náboženský dogmatismus, který se vyskytl spolu s epochou konstatínskou, mžeme ale také vnímat jako zkreslení, a dokonce nemoc náboženského rozumu. Pokud tak tomu skutečně je, intoleranci je možné v podstatě překonat aniž bychom zrušili náboženskou angažovanost ve věci pravdy.

Myslím, že pokušení intoleranci fakticky má kořen v křesťanským eschatologickém vědomi, ale není nevyhnutelným důsledkem křesťanské eschatologii. Křesťanská víra je opřená o přesvědčení, konečná budoucnost a Boží pravda se staly přítomné ve skutečností Ježíše Krista. To vědomi přítomnosti eschaton, toho, co konečné, snaze vede k závěru, že také učení církve má status konečné pravdy, a k vyloučení alternativních způsobů chápaní skutečností.

Jednak takové chápaní je proti kritickému rozlišení, které bylo vyjádřeno nejprve Apoštolem Pavlem: kdy pravda Božího zjevení má skutečně charakter konečný, naše chápáni jí je vždycky dočasné a zůstává takovým až do konce dějin (por. 1 Kor 13,9–12). To rozlišení má velikou váhu, protože vede k příkazu toleranci. Nakolik Boží zjevení je absolutně pravdivé, pak naše chápáni — odrážející se v církevním učení — zůstává dočasné a částečné.

Nemáme pravdu jako bychom jí vlastnili nebo jako by ona byla k naším službám. Co více, náš závazek vůči pravdě, která vždycky překračuje mimo naše jisté poznání, nařizuje nám respekt vůči těm, kteří chápou jí jinak, tak v církví, jak mimo ní. Jinými slovy, tolerance není proti pravdě. Pravda činí z toleranci imperativ. Kdy zaniká rozlišení mezi konečnou pravdou Boha a naším dočasným chápáním jí, netolerance zdá se být přirozenou cestou pro ty, kteří s respektem přistupují k nárokům spojeným s pravdou. To pravě je neuspořádání nebo nemoc křesťanského eschatologického vědomi, které způsobilo tolik nejasností v historii křesťanské kultury.

[...]

překl. Piotr Józef Nowicki

Text se ukázal v „First Things” 48 (12/1994), s. 18–23. Mezinádpisy byly přeložené z polského překladu publikovaného v časopisu "W drodze".

 

  • WOLFHART PANNENBERG nar. 1928 v Szczecinu, studoval v Berlíně, Getinze, Basileji a v Heidelbergu, emeritní profesor systematické teologie na univerzitách v Heidelbergu, Moguncjii a Mníchově, zakladatel Instytutu Ekumenické Teologie.

1. čast

3. čast

4. čast

5. čast

6. čast

 

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz