Křesťanství a Západ: rozporuplná minulost, nejistá budoucnost - 1. čast

17. 10. 2008 0:40

Křesťanství a Západ: rozporuplná minulost, nejistá budoucnost

Je ušlechtilé snažit se chápat každého člověka, podrobit rozboru každý systém a uznat to, co je správné; ale to absolutně neznamená ztrácet jistotu o vlastní víře anebo podkopávat mravní zásady, jejichž odstranění se brzy projeví v životě celých společností a povede k zhoubným následkům (RH 6)


Není možné pochybovat o významu křesťanství pro formovaní se západní civilizaci. Ten význam se neomezuje jedině na minulost. Je pravdou, že v procesu sekularizaci západní kultura se emancipovala od svých náboženských kořenů, ale v žádném případě nebyla to emancipace úplná. Ti, kteří v XII století chtěli opřít kulturu veřejnou spíš na základu antropologickém než náboženském, neusilovali o totální přetrhnutí vazeb s křesťanstvím. Podstata věci ne spočívala ve vzpouře proti křesťanskému náboženství nebo aspoň proti jeho vlivu na kulturu, ale spíš na pilné potřebě přestoupení konfesních antagonismů a zakončení náboženských válek, které víc jak sto let sužovaly Evropu.

 

Odchod od křesťanství jako základu veřejné kultury ne vyplýval v první řadě z kontestaci křesťanského náboženství, i když v delší perspektivě mohl se v ní zasloužit. Nicméně od začátku XVIII století humanistické hodnoty spojené s novověkem byly vnímané nejen jako úplně nezávisle od křesťanství, ale také jako zůstávající v opozici k němu. Dnes znalost křesťanského učení značně klesla; biblická vypravení a pojmy křesťanské víry nenacházejí se už ve všedním kulturním použití.

Zavrhnutí klasického
modelu

Křesťanství není samozřejmě jediným zdrojem západní kultury. Podobný význam má klasický starověk zahrnující řecké a římské umění, literaturu, filozofii i římské právo. Může se dokonce zdát, že v jistém smyslu spojení novodobé kultury se starověkem je silnější než s křesťanstvím. Proto nikdy nedošlo ke konečnému přetržení spojení s klasickou tradici. Na začátku novověké éry ideje pocházející od Řeků a Římanů, a zvláště ideje přirozeného práva, sehrály klíčovou rolí v přechodu od náboženství k antropologickému postoji veřejné kultury. Ale už v XVII století, v známé querelle des anciens et des modernes (sporu zastanců starověku s přívrženci novověku - pozn. red.) byl zpochybněn klasický model v literatuře; veřejné míněni uznalo přednost tehdejších spisovatelů francouzských nad jich klasickými vzory. Normativní nároky klasické architektury a sochařství byly definitivně odvržený v XX století, a klasická tradice neměla už autoritativní charakter na univerzitách.

Bližší analýza ukazuje, že pozice klasické tradici v kulturním klima novověku vůbec nevypadá lépe než pozice křesťanství. Nad to, její působení bylo ve velké míře závisle na křesťanství. Na sklonku starověku a po celý středověk křesťanské školy a mniši předávali klasickou literaturu a filozofií. Měli bychom pochybovat, jestli značná část starověké kultury by přetrvala do dnes bez podílu křesťanství. Naturálně, ne všechny její elementy byly uchovaný ve stejné míře, zvláště když jde o sochařství a to, co bylo spojené s pohanským náboženstvím. Zásluhou křesťanství není jen uchování tak mnohých elementů z klasického dědictví, ale zároveň fakt přetvoření ho ve svém duchu a rozšíření, spolu s vírou Církve, na celý svět.

Sféry náboženská a světská

Rozvinutá pod vlivem křesťanství kulturní tradice je velmi komplexní. Ve značné míře to vyplývá s rozlišení mezí náboženskou a sekulární sférou v kultuře celistvě vytvarované pod vlivem křesťanské víry. To, co světské, nebylo kdysi vyloučené se zorného pole křesťanské víry; vliv křesťanství se neomezoval jen na to, co bylo zahrnuto do sféry náboženské. Chápaní sféry světské a náboženské se formovalo pod vlivem křesťanské víry. Samo rozlišení mezi tím, co náboženské, a tím, co světské, s křesťanského přesvědčení o skutečnosti konečného panovaní Boha, které má teprve přijít. Ta konečná skutečnost je obecně přístupna jedině prostřednictvím osobní víry a svátostného života církve. V té perspektivě společenský řád a veřejná kultura, které existují s pocitem braku konečného příchodu království, mají vždycky dočasný charakter.

Rozlišování mezi mezi náboženskými a světskými sférami, institucemi a modely vlády odděluje křesťanství od jiných kultur, formovaných pod vlivem náboženství. Rozdíl ten je patrný když přirovnáváme k předkřesťanskému Imperium Romanum. V starověkem Římu veškeré druhy náboženských kultů setkávaly se s toleranci, ale v podstatě nevyskytoval se tam dualizmus instituci náboženských a politických. Moc politická byla veleknězem, pontifex maximus. Tak důležité v Byzanci rozlišení mezí biskupem a panovníkem nebylo známe v předkřesťanským Římském Císařství. Když byzantský císař byl považován za pozemského zástupce věčné vlády Krista, Nebeského Krále, do odpovědnosti (a vlády) biskupa spadalo posuzováni ortodoxii císaře. Struktura ta odrážela komplexnost a křehkost zavedeného křesťanstvím rozlišení mezí tím co náboženské a sekulární.

[...]

překl. Piotr Józef Nowicki

Text se ukázal v „First Things” 48 (12/1994), s. 18–23. Mezinádpisy byly přeložené z polského překladu publikovaného v časopisu "W drodze".

 

  • WOLFHART PANNENBERG nar. 1928 w Szczecinie, studoval v Berlíně, Getinze, Bazilei a v Heidelbergu, emeritní profesor systematické teologie na univerzitách v Heidelbergu, Moguncii a Mníchově, zakladatel Institutu Ekumenické Teologie.

2. čast

3. čast

4. čast

5. čast

6. čast

Sdílet

Komentáře

PLHOJ Zajímavé !!! Takové texty se nepřekládají snadno ! Smekám na rychlostí překladu - z polštiny a angličtiny do ČJ.
Trochu tu češtinu vypilujeme a bude to OK !

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz